To se vždycky o druhý vánoční svátek sebere pár
pakoňů, odkutálí se od prohýbajících se vánočních stolů, věčně zapnutých
beden s dvěstěpadesátou sedmou reprízou nějaké české pohádky nebo počítače s
podvacáté rozehranou NHL či Duke Nukem (nebo jak se to jmenuje), sejdou se v loděnici,
vytáhnou sjezďáky (někteří poprvé a naposled za ten rok), nasadí si černé brýle
a vyrazí 22 kilometrů dolů po řece (která kupodivu většinu úseků teče), až na
samý konec Vltavy. Tady, na soutoku s Labem, pod Mělnickým zámkem na ně čeká
ještě větší pakoň (kterým jsem shodou okolností já), který je posadí do auta a
i s loděmi je odveze zpět. Ty časy, kdy se jezdilo i zpět se už nikdy asi nevrátí.
Ostatně, kdo by toužil po tom, mít krvavé puchýře, anebo být po návratu neschopen
vyndat ruce na stůl, ačkoliv před ním leží talíř lákavě vonící gulášové
polévky... |