Galahokej Cup 2006

Už potřetí se ženeme do Sušice na hokejový turnaj vodáků s vidinou alespoň jedné výhry. Zatím se nám to ve dvou ročnících nepovedlo. Zatímco ostatní pilně trénují tak, že si alespoň občas chodí zahrát hokej, my máme jiný, pro nás už tradiční model přípravy. Tentokrát jsme návštěvu veřejného bruslení pojali jako trénink, takže se ho kromě budoucích účastníků turnaje účastnila i naš omladina. Pohled na nás, starší, delegované do Sušice byl povětšinou tristní, nic převratného neslibující, o to lepší byl s přihlédnutím ke schopnostem mladších výhled do budoucnosti. Pokud někdo tohle moje okecávání nepochopil, tak to znamená, že ty malí hadi bruslej často líp než my... Hvězdou tréninku byl Fíďa, který přišel dle svého zvyku pozdě, takže si stihl obout brusle a pak už jenom smutně koukat zpoza mantinelu po rolbě.

V pátek volám Matějovi jako pořadateli, v kolik tam máme být a dostává se mi mlhavého vyjádření, že by jako v devět mohlo stačit, z čehož pochopím, že se ještě neví kdo s kým a v kolik bude hrát. V sobotu vstávám v pět, balím a vyrážím. Ještě se zastavuji na loděnici a beru každou okulu, která mi padne pod ruku, aby měli kluci v čem hrát. Vyzvednu Robina a Fíďu (na toho musím deset minut čekat, jako obvykle), stavíme se v Dolínku u Goryho pro nějakou výstroj a jedeme. Na místě jsme v půl deváté, stejně jako celou cestu je pěkný mráz (-12st.) a úplně jasno. Část turnaje se hrála už včera a pozápasové taktické rozbory asi byly dlouhé a náročné, o čemž nás přesvědčuje dodávka Slovinců, která má bok ozdoben mohutnou kačenou, v tomto počasí samozřejmě okamžitě zmrzlou... První zápas máme od jedenácti s Kláštercem. Letos je systém turnaje pojat jinak, navíc díky tomu, že je účast podmíněna vlastnictvím svazové průkazky je i počet startujících jiný, takže se rázem rozplývají některé obavy, že si nezahrajeme. Čeká nás pět zápasů po dvaceti minutách a už při pohledu na soupisky je mi jasné, že tady nemáme konkurenci :-)))) Šatnu sdílíme s USK/Duklou, na rozdíl od loňska je místa dost. Před prvním zápasem řeším tradiční problém. Jak poznám, který beton na levou nohu a který na pravou :-) Samozřejmě to mám špatně, navíc se mi po pěti minutách povolují řemínky a já si po nich šlapu bruslemi. Už takhle mám co dělat, abych se udržel na nohou a teď tohle... Zápas naznačil, jak se bude odehrávat celý turnaj. Koník s Milanem tam budou jezdit co nejdýl, sekundovat jim bude Jindra, který ovšem není nejrychlejší, Láďa jako rychlý bruslič, dokonce tak rychlý, že by na kličku potřeboval Lipno a někdy dohání sám sebe a Sokol, který bruslit sice umí, ale propadá z poziční hry a takové ty finesy jako kam si najet pro přihrávku a kdy nepřekážet spoluhráčům mu už asi zůstanou navěky utajeny. Zbytek mužstva, Dave, Robin, Jíra a Fíďa svádí nejtěžší boje zejména s fyzikálními zákony, specálně těmi, které se týkají přitažlivosti, setrvačnosti a tření. No a pak jsem v bráně já, což bych už nechtěl komentovat, protože kdo neviděl, neuvěří. Pokud se vám předchozí vylíčení naší situace zdá černé, nenechte se mýlit. Šest fíků od Klášterce nás nedokázalo rozhodit, Koník jednou vsítil, takže nálada byla výborná (čekali jsme 0:8). Po zápase jsme usoudili, že každý pořádný tým má svůj bojový slogan nebo pokřik. My jsme preferovali jednoduché a úderné "POMÓC!!!". Po zápase jsme s Koníkem vyrazili na oběd do restauračky u řeky. Vrátili jsme se akorát, abych se stihnul připravit k dalšímu zápasu, tentokrát se Slovinci, kteří měli na soupisce brankářku a obránkyni (a obě opravdu válely). Skončil stejně úspěšně jako náš první zápas. Játra z oběda jsem udržel v sobě, během zápasu nám dodaný mlaďas z Klášterce dal gól, takže jsme se rozešli za stavu 1:6 (všimněte si, jak elegantně jsem obešel fakt, že jsem zase pustil šest kusů). Jsem už docela unavený, ale když jsem se začal v šatně odstrojovat, tak přišel Fouky, jestli bych jim to neodchytal, takže jsem nakonec šel zpátky na led. Hned snad první střela na mne byla gólová. Pak jsem dlouho odolával, kluci mne taky moc nešetřili a se štěstím prosťáčka jsem se držel. Co se mi nedrželo byl košík na přilbě, takže mi nakonec půjčil Fíša Hynajzovu masku. Foukalovcům tam ne a ne něco spadnout, takže zákonitě musel přijít to, co přijít muselo, začalo to tam padat našim soupeřům (Rodeo Plzeň). To už jsem v každé volné chvilce byl opřený o bránu a funěl jako naštvaný zubr. Když konečně zahoukala siréna, byl stav 0:5 a já byl rád, že jsem se vůbec doplazil do šatny. Třetí zápas ny pořadu byl proti našim spolušatníkům, USK/Dukla. Okamžitě jsme zahájili psychologickou válku, kterou jsme je chtěli přinutit, aby nás podcenili. Náš kapitán dokonce obětavě při rozbruslení před zápasem upadl a zlomil si zub. Ale ani to nestačilo. Osm minut jsme drželi remízu 0:0, pak už ale Koníkovi došly síly, šel vystřídat začalo mi to tam padat, takže jsem byl pomalu častěji otočen do brány, abych vytáhl puk ze sítě. Při jednom ze střídání dal Koník góla a já v posledních vteřinách vyrazil střelu od modré nechráněným místem na předloktí (ta výstroj není zrovna největší...), takže jsme prohráli jenom 1:9 a mě začala trošku růst na ruce modrá boule. Co se dalšího postupu týče, Jindra zkoušel vyjednat nějaký jiný zápas, protože potřebují odjet domů, Milan letí zítra ráno kamsi do horoucích pekel. Nakonec to nevyšlo, takže nastupujeme do dalšího zápasu s tím, že to je poslední v téhle sestavě a proto je potřeba si pořádně odpočinout. Po půlce vedeme nad plzeňáky 3:0 a já už začínám věřit, ale ti pacholci byli snad dvourychlostní, protože najednou zapnuli a otočili na 3:4. Naštěstí Koník přidal ke svým třem zářezům ve svém posledním zápase asi půl minuty před koncem čtvrtý a my tak vyválčili bod. Kluci se sbalili a odjeli a já začal řešit kým bysme je nahradili. Sám se nám nabídl Vláďa Ptašnik a chtěl jsem splašit ještě dva. Po chvíli běhání mi kývli dva kluci z USK. ti hrají proti Sušici před námi, takže budou mít druhý zápas v řadě. Náš zápas s Foukalovci byl poslední a začínal o půl deváté. Vedli jsme 2:1, jestli jsem dobře viděl, tak jeden gól zaznamenala naše posila z týmu mistrů (alespoň si tak vynahradil gól o který jsem ho připravil zákrokem holou rukou) a druhý Jíra. Závěrečné skóre znělo 2:4 a už půl minuty před koncem se strhla domluvená potyčka. Původně byla zamýšlena jako hromadná, ale ve finále se do sebe pustili jen Míťa s Láďou a Fouky s Jírou. Nejhůř jsem to odskákal já, protože jeden z gólů mi dal Ivan Hamrů a byl jsem za to pozván na panáka (podobnost s kapříky je čistě náhodná). Než jsme se převlékli z opakovaně propocovaných hadrů, vysprchovali ve studené vodě, sbalili výstroj a uklidili šatnu, bylo čtvrt na deset. Než jsme probrali, oškrábali a naložili auta, uběhlo dalších patnáct minut a před desátou jsme dorazili do Hrádku na Galapárty. Účast byla značně skromnější než loni, zřemě kvůli jinému termínu a náročnějšímu sportovnímu programu. Sám to začínám cítit, tuhnu jak sádra. Nadlábli jsme se, shlédli vyhlášení, kde nám Viktor jako moderatizátor upřel poslední místo (a poslal tam Foukyho), zatleskali oceněným, mimojiné Robinovi, který dostal helmu pro "Největšího dřeváka", i když podle mne neprávem, protože na Fíďovo parádní číslo s ulomeným zubem neměl ani náhodou. A to nepočítám jeho vystoupení ještě ve zdravém stavu, kdy byli všichni u soupeře ve třetině, on stál pět metrů ode mne a čekal. Když jsem na něj zařval, ať tam jede nebo jde střídat, tak se ani nehnul a odpověděl mi "že si chce ještě zahrát" :-)))) Já potom ještě absolvoval s Ivanem návštěvu pekla, kde z jednoho ferneta byly rázem čtyři a pak jsem zbaběle utekl. Spát jsem šel o půl čtvrté, jako vždycky na pódium.

K ránu mne probrala bolest při otáčení na bok. Bál jsem se otevřít oči, ale odhadoval jsem, že mi přes noc narostlo nějakým způsobem ještě asi pět párů rukou a nohou, protože dvě ruce a dvě nohy nemůžou tolik bolet. Bylo mi jako bych projel mlýnkem na maso a cítil jsem úplně všechno. Jestli já to s tím sportem nepřeháním... Po deváté jsem si dal česnečku, colu, čaj, colu, vzbudil kluky, ti mne napodobili a za hodinu a půl jsme vyrazili do Tedražic. Převzali jsme si tu lodě, které jsem sem po Novém roce zavezl na zkrácení, nové pádlo pro Tondu a bundošprajdu pro Sokola, pokecali s Vlašákem a vyrazili k domovu. Cestou jsem se ještě zastavil ve Strakonicích, abych předal autopůjčovně podepsanou objednávku na auto do Francie. Docela dlouho jsem se tam motal, protože jsem ji nemohli najít. Vůbec totiž nebyla označená. Ale zadařilo se.

Skupina "B":

Veltrusy - Klášterec  1:6
Veltrusy - Slovenija  1:6
Veltrusy - USK        1:9

4.Veltrusy      3 0 0 3 3:21 0

Skupina SM(A)RT:

Veltrusy - ČSAD Plzeň 4:4
Veltrusy - Fouky Team 2:4

Konečné pořadí:

9.Veltrusy      5 0 1 4 9:29 1

Jožka