1.díl - Cesta z města na Nový Zéland
Čtvrtek – 1.12.2005
Tak a máme tady oficiálně léto. Dneska jsme dodělali curdling – zářezy do kmene a začali s protrháváním jablek alias thining. Princip je celkem jednoduchý – nechat pouze jedno jablko z trsu a když je větev moc obalená, probrat to ještě více, aby se to nezlomilo. Jsme placení buď od udělaného stromu – 3,5 dolaru nebo 10 dolaru za hodinu. Zatím nám lépe vychází kontrakt-tj. práce. Nejhorší je manipulace s řebříkem – dobře ho postavit, aby tam člověk nemusel lézt desetkrát a neztrácel tím čas. Navíc je děsné vedro a pracovat je fakt nechce.
Neděle – 4.12.2005
Trošku přeskakuji dny, ale nic zajímavého se nedělo – práce, protrhávání jablek, 8 hodin denně, snídaně, oběd, večeře a spánek. Dneska máme volný den, tak jsme vyrazili prozkoumat místní okolí a vydali se k Lake Onslow (jezero cca 40 km východně od Roxburghu). Cesta je určená jen pro čtyřkolky – to máme a je sjízdná jen za sucha. Jeli jsme cestou necestou, nepotkali ani jedno auto, spousta kopečků jako bochánky porostlé světlou trávou a pak celkem velké jezero. Pár rybářských chatek a jinak nic. Chtěli jsme si zpestřit zpáteční cestu a jet jinudy. V mapě byla kreslená cesta, kterou jsme ale nenašli. Našli jsme pouze vyjeté koleje v trávě podél vedení vysokého napětí a usoudili, že to bude to pravé. No po chvíli jsmezjistili, že nebylo. Cesta je rozhodně nezlepšovala, spíše naopak a po brodění 2 potoků, v kterých jsme skoro s autem zůstali jsme aspoň začala chytat mírně nerva. Signál na telefon tam nebyl, takže bychom si ani nezavovali pro pomoc. Dost jsem se modlila, aby auto nezačalo stávkovat a my tam opravdu nezůstali. Vjeli jsme do nějaké ohrady s krávami, kde jsme museli kvůli nim jet neuvěřitelně pomalu, začala smrdět spojka a prokluzovat kola, neb se nám vzorek na pneumatikách zanesl hovnama od krav na trávě to moc nejelo…. Když jsme asi po 2 hodinách najeli na normální cestu, dost jsem si nejen já oddechla. Tep se mi zklidnil asi 10x. Večer jsme se tomu docela zasmáli.
Pondělí – 5.12.2005
Tak a máme tady opět práci. Ráno dost pršelo, takže jsme začali až v 10,30 a skončili v 16,30 zase kvůli dešti.
Středa – 7.12.2005
Práce normal, sluníčko svítí a večer jsme se zúčastnili místní společenské události – Bowls. Hra na způsob petangu, akorat koule jsou vetší a kouli se, nehází. Navíc zatáčí, neb to nejsou koule ale spíš takové šišky s těžištěm na jedné straně. Byla tam půlka vesnice, byli jsme přiděleni každý k jednomu týmu a hrálo se. Na konci bylo vyhlášení her a každý tým dostal cenu(vino, pivo, čokolády atd. což bylo financované ze symbolického vstupného 2 dolary na osobu). Už když jsme tam přijeli, tak všichni věděli, ze jsme Češi a ze bydlíme u Normana, kterého tady zná opravdu každý neb sice důchodce, tak je neuvěřitelně aktivní – předseda golfového klubu, člen výboru bowls klubu, dostihového a Lions klubu. Bylo to fajn, aspoň jsme se dostali mezi nějaké místní lidi. Nevím jestli jsem psala, ze máme spolubydlícího – Jirku Sedlacka, který tady už byl na jaře na 3 měsíce a teď přijel zas. Zatím je to všechno v pohodě, každý máme svůj pokoj (já společně s Lukášem), společný obývák, jídelní kout, kuchyni a koupelnu. Jestli se k tomu ještě dneska dostanu, tak to nafotím ať je vidět jak tady válčíme. Napřed musím ale uklidit :-)
Neděle – 11.12.2005
Jupí, další volný den. Dneska jsme vyrazili do Millers Flat, což je další místní prdel světa asi 20 km odtud. Mají tam dokonce vyhřívaný bazén, který byl cílem naší cesty neb mě neuvěřitelně bolí záda. Snad malé protáhnutí pomůže. Pro Kofiho byla voda 24 stupňů studená, tak seděl pod stromem a učil se. Při zpáteční cestě jsme vyjeli na kopec nad Roxburghem, který je asi to nejprudší, co jsem kdy s autem vyjela. Dokonce i naše čtyřkolka měla co dělat a na vrchodu dost smrděla. Nicméně je odtud nádherný výhled na město a okolí. Naše velkoměsto Roxburgh má asi 800 obyvatel a všichni se tu kupodivu znají.
Pondělí – 12.12.2005
Práce na jabkách, protrhávání. Zabalili jsme to dříve neb musíme stihnout banku v Alexandře a vyzvednout si naší první výplatu. Dostali jsme každý něco přes 700 dolarů za 14 dní. Nevím jestli je to dobré či špatné, ale zatím nic lepšího není. Hned jsme část utratili – velký nákup za 200 dolarů, benzín atd. Doufám, že nám to aspoň na minimálně 14 dní vydrží. K večeru trošku pršelo.
Neděle – 18.12.2005
V uplynulém týdnu se nic moc neudálo. Navštívili jsme místní autoservis a objednali se na začátek ledna na výměnu oleje a seřízení brzd. Celý týden bylo neskutečné vedro, večer občas sprchlo a začali jsme povinně dělat na hodinovku, neb děláme stromy, které některé jsou oblené jablky a jiné nemají ani jablíčko. Navíc děláme jen spodky stromě ať nemusíme lézt na žebříky.Dneska je neskutečné vedro. Jestli se nepůjdeme v nejbližších 5 minutách vykoupat, tak se asi uvařím. Jeli jsme k Pinders Ponds – což je zatopený lom s krásně čistou a docela teplou vodou. Ani radši nechci vědět, jak je to hluboké. íká se, že přes 50 m. Odpoledne přišel Norman, jestli bychom mu nepomohli vykopat nějaké brambory. Počkali jsme až se trochu ochladí, což znamená tak na 25 stupňů (přes den bylo přes 30). Muselo se to vyrývat vidlemi, aby se prý nepoškodila slupka atd. Asi to tady opravdu není bramborářské oblast – buď pod trsem nebylo nic nebo tak 2 brambory, z kterých jsme ještě jednu napíchli na vidle. Vykopat 2 kbelíky brambor nám tudíž zabralo asi hodinu a prošli jsme 2 docela dlouhé řádky.
Pondělí – 19.12.2005
Práce od rána na třešních v sadu u Markovo bráchy. Sběr má velkou výhodu, člověk se u toho docela nají, ale je docela problém se těch krásných, červených, velkých třešní nepřejíst. Skoro jsem měla pocit, že má břicho exploduje. Odpoledne jsme se vrátili na protrhávání a pracovali do 15.30. Poté jsme jeli do Alexandry, neb potřebujeme zaplatit registraci na auto a v Roxburghu to nejde. Bude nás to stát dalších 100 dolarů na 6 měsíců. Je to něco jako naše povinné ručení. Prostě bez zaplacení značek, člověk nemůže vyjet na silnici. Dále nákup, internet a potkali jsme v Alex Vojtu Malého s nějakými kamarády. Dělají někde u Clyde na třešních, bydlí ve stanu a děsně nadávali na všechno. Málo penez, všechno blbý atd. Docela mě překvapilo jak jsou ze všeho rozčarovaní. Ještě v Čechách tvrdili, že tady budou dlouho cestovat a minimálně pracovat a teď hledají práci kde se dá.
Středa – 21.12.2005
Dneska nic zvláštního – protrhávání jablek (thining), konec práce kvůli dešti. Skoro to vypadá, že tady máme deštivý prosinec jako loni. Zatím prší každý den a ne málo. Všichni kromě pěstitelů třešní si mnou ruce a oni brečí doma do polštáře, že jim rozpraskají a nebudou na export.
Čtvrtek – 22.12.2005
Ráno odjezd na thining, jenže začalo pršet, takže jsme takticky vyčkávali v autě a déšť nepřestával a nepřestával. Zabalili jsme to v deset a jeli domu, šli na internet a hráli karty. Odpoledne zavolal Mark, že máme jet na třešně.Dělali jsme 3 hodiny, když znova začalo pršet. Tento týden toho asi moc nevyděláme. Dneska jsme měli sbírat jen ty úplně nejčernější na export do Korei, akorát ty ostatní zralé v dalším dešti rozpukají, ale co, je to jejich rozhodnutí. Večer jsme se koukala na Lovce pokladu a Kofi se chvilku učil a pak spal. Venku se honili všichni čerti a takový slejvák jsme tady ještě nezažili. Jsme docela rádi, že nejsme někde pod stanem….
Pátek – 23.12.2005
Ráno jsme se probudili a venku byl neskutečný nečas – děsný vítr, dést, skoro jsem si myslela, že nám to odnese střechu. Odneslo to jen pár sítí na třešně, takže docela velké škody. Do práce jsme nejeli, hráli mariáš, a čekali jestli Mark zavolá, že máme přijet. Nakonec zavolal že se máme dostavit v 1 a máme to objet přes Millers Flat, že se na cestě rozvodnil nějaký potok a cesta je uzavřená (později jsme jeli kolem a potok byl více než rozvodněný a koryto bylo úplně zdemolované a vymleté od vody). Zase prší, takže třešně hoří. Fakt mě to dnes nebavilo. Skoro všechny třešně jsou zničené, rozpukané z deště, prostěčlověk vybere jednu z 20. Zakončení dnešní práce bylo příjemné. Jelikož jsou vánoce a dodělali jsme třešně, Mark dal do placu bednu piva a pokecali jsme, něco popili, utrhli jsme si větev borovice jako vánoční stromeček, nasbírali třešně jako ozdoby a ještě dostali fakt velkého pstruha, když tedy musíme mít rybu na vánoce. Kofi si vypůjčil od Marka rybářské vybavení, takže ho asi celé vánoce neuvidím….. Šel hned na ryby, ale řeka je po deštích dost rozvodněná, takže návrat bez úspěchu, tedy bez ryby, úspěch je, že nespadl do vody a neutopil se :-)
Sobota – 24.12.2005 „Štědrý den“
Tak a máme tady netradiční vánoce na novém Zélandu. Už jen fakt, že je tady léto a ne zima, je dost divný. Obdrželi jsme přání a dárek od Evičky – záložky do knížky se švýcarským motivem a tady dopid od dědy. Oběma díky moc. Dneska svátek, ale obyčejný den, takže jsme měli jít původně do práce. Ráno jsme si mírně poleželi v posteli a vzhledem k faktu, že Mark odjel na severní ostrov slavit vánoce s rodinou a tudíž když je kocour pryč, myši mají pré, jsme usoudili, že pracovat můžeme jindy. Vyrazili jsme na nákup nezbytných věcí k večeři a Kofi jel rovnou k řece nalovit ryby. Ehm ehm, tedy pokusit se nalovit. Že zavolá až bude chtít domů, abych pro něj přijela. Rozhodla jsem se udělat vánoce jak mají být, se salátem, rybou, vanilkovými rohlíčky. Trable začali již v obchodě. Člověk by nevěřil, že v takové civilizované zemi neznají věci typu moučkový cukr, na to vanilkový cukr. Takže jsem koupila něco na způsob jemné krupice a místo vanilkového cukru vanilkovou esenci. Jenže tím story o vanilkových rohlíčcích ještě neskončila. Kupodivu nemají ani lískové oříšky. Zakoupila jsem sáček s tajemným názvem oříšky a tajně doufala, že to budou ty pravé. Pro jistotu jsem vzala ještě mandle. Oříšky opravdu nebyli lískové, ale buráky. No nic, snad to vyjde i tak. Samozřejmě nemáme mlýnek, takže jsem je drtila sekyrou zabalené v utěrce… Zadělala těsto s buráky a mandlemi, jinak to snad bylo jak má být. Dala jsem do trouby 2 plechy a po chvíli zjistila, že to nebylo to pravé ořechové neb spodní plech se mi okamžitě připálil a první várka skončila rovnou v koši :-( Další je již zvedly dobře, až na to, že okamžitě ztvrdli. Nicméně na to až změknou nikdo nečekal a okamžitě jsme se do nich pustili. Další krok ke štědrovečerní večeři byl salát. Sama jsem ho nikdy nedělala, navíc to rozhodně není moje oblíbené jídlo, ale aspoň jsem se pokusila. Kofi vyprávěl historky o tom,jak se u nich doma zadělává salát v dětské vaničce, takže jsem nabyla dojmu, že ho má rád a udělala ho celou mísu. Večer zněj vylezlo, že ho moc nejí, takže jsem zvědavá, jak dlouho to budeme jíst :-) Kofi nevolal, tak jsem mu udělala svačinku a jela ho povzbudit k řece. Hned jak jsem dorazila, mi sdělil, že jsem mu utopila telefon a bylo po romantické vánoční náladě. Nechala jsem ho na břehu v igelitce, asi metr od vody. Jenže nikomu z nás nedošlo, že se odpoledne zvedá hladina asi o půl metru, neb vypouštějí více vody z elektrárny…. Když si to Lukáš uvědomil, koupal se již milý telefon v řece… Nakonec jsme se dohodli, že to není ničí vina, zabalili rybaření, neb úlovek nebyl opravdu žádný, zato další ztráta byla jedna třpytka a jeli do „města“ koupit ještě svíčky a na zmrzlinu. Nevím jestli jsem už psala o zmrzlině, ale za 1,2 dolaru tady mají neskutečný kopec zmrzliny a navíc je opravdu delikatesní!!! Když jsme dojeli „domů“ ještě jsem měla více než ¾ a těsně před barákem jsem si to shodila na tričko a kalhoty. Samé dobré události dnes. Večer jsme si otevřeli lahvinku vína a začali se opět dostávat do té správné nálady. Dali si téměř štědrovečerní večeři –nějakou rybu z obchodu a salát, zajedli to rohlíčky a vrhli se pod náš stromeček střešněmi. Já ve svém dárečku našla cestovní deníček, Kofi pončo do deště, Jirkovi jsme dali lízátko a večeři a od něj překvapivě dostali láhev vína a čokoládu. Přitom jsme si řekli, že když už si něco budeme dávat, tak to bude blbost…Pro Normana jsme máme Budvar a pro Joan čokoládové šachy. Po večeři jsme byli pozvaní k nim posedět. Dali jsme si pivo, rohlíčky a příjemně pokecali. Do postele jsme se dostali asi v 1, společensky i jinak unaveni.
Neděle – 25.12.2005
Ráno mě probudil telefon od Míši. Bylo to moc příjemné, až na to, že jsem ho skoro vůbec neslyšela. Měl radost z dárků a z vánoc. Další telefon byl od Kovárníků. Ze začátku to vypadalo, že dárková story dopadla dobře. Míša měl totiž odvézt dárky co jsme poslali odtud i co se koupili pro ně v Čechách ke Kovárníkům, jenže oni již nebyli doma, ale u babičky. Takže to odveze někdy příští týden. Nakonec si pro ně jela Ivana s tátou k nám domů. Prý to proběhlo ok, ale o tom ví jiní více než my. Takové námluvy o nás bez nás, hihihi… Pak jsem jela volat našim, ale když jsem stála v budce a vytočila číslo, bylo obsazeno. V tom mi zazvonil v kapse telefon a volali z domova. Bylo to úžasné. Všichni okolo telefonu, veselá nálada. Pak mi táta řekl, že si vyměnil přívěšek s mámou a panika začala, neb jsem mu ani mámě žádný přívěšek neposlala, ale Kofi to poslal svým rodičům. Dárky se totiž v balíku popletly a byla naše chyba, že jsme je lépe nepopsali a tak se omylem dostali dárky pro Kofiho rodiče k nám a oni nedostali nic. Dopr….e!Docela trapná situace, že Ivana dostala dárky ze Zélandu a oni nic. Snad to pochopí. Jeli jsme zase na ryby a jediný úspěch, neúspěch byla ztráta další třpytky. Ryby žádné. Naobědvali jsme se a jeli na chvíli do práce. Asi po 3 hodinách začalo opět pršet, zabalili jsme to a jeli netradičně hrát mariáš. Když se to nakonec spočítalo, tak docela slušně sponzoruji kluky. Udělalo se lépe, tak hádejte co… Kofi jel na ryby. Jsem zvědavá kolik třpytek ztratí teď. O rybách pochyb nemám – žádná jako obvykle. Miláček můj se vrátil z ryb, promrzlý a hádejte co? Bez ryby. Sice už ve dveřích hlásal historku o tom, že chytil obstojného kilového pstruha, ale protoženeměl nůž, tak ho pustil. Myslel, že když tak berou, počká na nějakou opravdu velkou, kterou pak hodí živou do auta. Měl pak ještě jeden velký záběr, ale ryba mu utekla přímo před očima z prutu. Takže na rybu k večeři si budeme muset ještě chvíli počkat. Hlavně že aspoň neztratil další třpytku. Teď se na mě zlobí, že si z nějdělám legraci. Miláček můj.
Pondělí – 26.12.2005
Ráno byl Kofi netradičně na rybách a odpoledne jsme vyrazili na chvíli do práce, aby výplata byla aspoň nějaká. K večeru zas pršelo, ach jo.Úterý 27.12. – Pátek 30.12.2005
Začínám deník pěkně flákat. Přestala jsem psát pravidelně a pak si jen více než stěží vzpomínám co jsme dělali. Celý týden jsme dělali protrhávání na Pacific Rose (odrůda jablek), ani moc nepršelo a v pátek jsme trhali první meruňky pro Normana. Má na zahradě pár řad, ale zatím byly zralé jen na vrchu stromu. O pozdvižení se postaral Kofi a to premiérovým pádem z vršku žebříku. Natrhali jsme asi 3 bedny a pak nás za odměnu pozvali na večeři a drink. Norman vytáhl chlazený Budvar, co dostal od nás k vánocům a ocenil českou kvalitu. Kofi neodolal a taky si jedno dal a rozplýval se blahem a nostalgií :-) K večeři jsme měli uzeniny s bramborem a jako zákusek ovocný salát, tvarohový dort a želé. Docela dobrý. Jednou jsem se zmínila, že mám ráda rum, tak Norman vytáhl speciálně pro mě 2 lahve. Prý jsou trošku silnější – karibský rum měl 59 % alkoholu a nějaký malajský pouze 57%. No, opravdu trošku silnější… Nicméně hlavní událostí alespoň pro mě je obdržení toužebně očekávaného balíčku od rodiny. Přijeli jsme z práce a Joan vyběhla od nich, že prý mám balík. Jupíííí. Už se nemůžu zvědavostí dočkat co v něm bude. První co jsem zaznamenala, že poslání onoho balíčku bylo více než drahé. Ostatně jako vždy. A uvnitř se už skrývalo jedno překvapení za druhým: tričko, ponožky, spodní prádlo 2x (tak nevím, jestli je to dárek pro mě, nebo pro Kofiho :-) ), plyšová ovečka a stativ. Stativ jsme hned začali zkoušet a fotit se. Tak a teď konečně můžeme nafotit tu úžasnou noční oblohu. Nevím čím to je, ale tady se zdá, že hvězdy svítí nějak více než u nás (asi to bude absencí veřejného osvětlení a to i v takovém velkoměstě jako Roxburgh) a hlavně si nafotit Jižní Kříž, který asi zase dlouho neuvidím až se vrátíme domů, kupodivu… Hodnocení dárečků:Děkuji! Děkuji! Děkuji! Mám fakt radost a skoro jsem se při rozbalování cítila jako doma pod stromkem.
Sobota – 31.12.2005
Tak a máme tady poslední den letošního roku. Toto ale uběhlo. Na vánoce jsme byli v Roxburghu, tak jsme se rozhodli, tedy já jsem si to děsně přála, strávit nový rok někde u moře na pláži. Ráno jsme zabalili, jeli ješt ě na chvíli do práce (opět thining – už mi to začíná lézt na palici…), skončili jsme asi ve 4, dali si sprchu a vyrazili rovnou směr Dunedin. Dunedin je 4. největší město na Zélandu, se silným skotským vlivem a nejstarší univerzitou. Říká se, že atmosférou je to jediné zélandské univerzitní město. Přes rok je tam na 20 000 studentů z celkových 150. Cesta trvala asi 2 hodiny. Ze začátku bylo počasí OK, tak jsme opravdu chtěli přespat na pláži, ale Dunedin dostál své pověsti, že je tam vždy nejhorší počasí z celého ostrova a jak jsme se přibližovali, nad městem visely více než černé mraky. Takoví hrdinové, abychom spali opravdu někde venku zase nejsme, tak jsme zabukovali hostel, nakoupili nezbytné zbytečnosti na silvestra jako šampus, víno, brambůrky atd. a jeli se ubytovat. Hostel nám mile překvapil. Zatím jeden z nejlepších, v jakých jsme spali – velký, pěkný, čistý pokoj i společné prostory. Fakt dost dobrý. Otevřeli jsme si první lahev vína a začali popíjet. Mě to spíš uspalo a měla jsem co dělat, abych vztala asi v 11 a vydali jsme se do města. Na hlavním náměstí – Octagonu – měla být party, živá muzika a o půlnoci ohňostroj. Všude v ulicích spousta lidí, na náměstí ještě více. Kráčeli jsme si s lahví vína v ruce, když nás zastavila usměvavá policistka, že pít na ulici je zakázáno. Skoro plnou lahev nám zabavila, k velké Kofiho lítosti. Lahev šampusu, kterou jsem měla v kapse, jsem radši schovala pod bundu, abychom nepřišli ještě o ni. Teprve pak jsme si všimli, že venkovní značně rozšířené zahrádky u místních barů jsou plné lidí, kteří se tísnili více než sardinky v konzervě, jen aby si mohli dát skleničku. Stáli za plůtkem a tam se pít už může – no jo, jiný kraj, jiný mraf. Šli jsme si poslechnout živou muziku, která se kvalitou rovnala české vesnické kapele na tancovačce, vlastně ne, naše dechovka by byla lepší. Navíc to hrálo děsně potichu, takže to nebylo slyšet ani na celém náměstí, jen když jsme stáli přesně před pódiem. Postávali tam pouze postarší lidi nebo malé děti. Všichni ostatní, tj. našeho věku se mačkali za plotem u baru. Chvíli jsme to podivné panoptikum pozorovali a pak Kofi, již značně posilněný vínkem prohlásil, že místní lidé jsou takoví divní, jiní, prostí, prostě venkovani. Aneb, že sem emigrovali pouze ti, co se nechytli nikde jinde a vytvořili tak místní pozoruhodnou kulturu. O půlnoci byl ohňostroj – lidé jásali a vzdychali obdivem a my konstatovali, že na Matonce je asi tak tisíckrát lepší. Otevřeli jsme šampus a připili si na nový, doufejme že ještě lepší rok 2006. Tak a teď patříme mezi první lidi na světě, kdo oslavuje. U nás je pravé poledne a bude se slavit až za 12 hodin. Ještě před půlnocí nám volali naši. Popřáli do nového roku a mě přišlo hrozně líto, že nejsem s nimi. Jsou na chatě, zasypaní sněhem a tady buď prší nebo je vedro. Vánoce a silvestr uprostřed léta jsou prostě divný. Pomalu jsme se začali vracet do backpackeru a posílat novoroční smsky. Nakonec nám došel kredit, tak doufám, že jsme to poslali všem důležitým lidem. Dorazili jsme okolo 1 a zalezli rovnou do postele.
1.1.2006 – neděle
Ráno se nám opravdu nechtělo vztávat. Kofi se navíc tváří děsně zmučeně a stěžuje si, že ho maličko, ale opravdu maličko bolí hlava. Já mu stále říkám, že alkohol je metla lidstva :-) Prý si odvykl pít a už teď se obává návratu na rodnou hroudu, že ho kamarádi uchlastají. Vyrazili jsme na průzkum centra a zhodnotili ho, jako jedno z lepších a hezčích měst, kde jsme byli. Kofimu se nejvíce líbilo, že nikde nejsou žádní lidé. No, kupodivu asi všichni vyspávají včerejší noční oslavy. Volali mu kluci z vody a byl z toho celý naměkko. Aspoň vím, že se nestýská jen mě. K obědu jsme si dali pravou čínu od číňanů, chvíli pobyli na internetu dopsat ještě všechny novoroční pozdravy a když jsme vylezli na ulici, tak už zase pršelo a ne málo. Došli jsme k autu a jeli se podívat na Baldwin street, což je nejstrmější ulice světa. Místama má sklon až 38 stupňů. Chtěli jsme ji vyjet, ale bylo mokro a na našich ojetých pneumatikách to ani čtyčkolka nezvládla. Potupně jsme to zcouvali dolu za pobavených výrazů kolemjdoucích. Vedle ulice není ani chodník, ale schody jak je to prudké. Další naše cesty vedly na poloostrov Otago, který vybíhá přímo z Dunedinu. Je známý hlavně tím, že je na něm jediné pevninské hnízdiště na světě albatrosa královského –jednoho z největších ptáků světa. Už jsme si fakt zvykli, že se tady platí úplně za všechno. Takže pohled na albatrosy z blíska je za neuvěřitelných 29 dolarů. Naštěstí pták je to inteligentní a nelétá jen za plotem, ale po celé obloze, takže jsme pár pěkných kousků také viděli i zadarmo. Je úžasné je sledovat, jak si plachtí ve vzduchu, skoro nemávají křídly, jako ty praštěný rackové, kterých je tady všude více než dost a ještě děsně řvou. Projeli jsme zadní část poloostrova, koukli se na pár pláží, ale je taková zima a vítr, že ke koupeli to opravdu leláká. Ubytovali jsme se v Kempu v Portobello, jediné větší vesnici na poloostrově. K večeru začalo netradičně pršet, poseděli jsme v kuchyni a pak šli spát. Klidný spánek nám vydržel asi do 3 hodin v noci. Venku byla taková vichřice, že se rozhodne nedalo klidně spát aniž bychom necítili více než malou obavu, že nám okolní stromy spadnou na hlavu.
2.1.2006 – pondělí
Na hlavu nám naštěstní nic nespadlo a ráno byla obloha jak vymetená. Uschnul stan a dokonce jsme chtěli i vyhodit ven spacáky, aby proschly. Naštěstí jsme tak neudělali, neb asi za 20 min se zatáhlo a opět se spustil slejvák. Stan jsme nakonec balili mokrý. Další cesta po poloostrově vedla ke zámku Larnach. To že se tady za všechno platí, nato už jsme si zvykli, ale tady to dostoupilo vrcholu. Chtějí dokonce zaplatit za to, že se člověk koukne zvenku na novogotickou zpatlaninu, kterou si tady nechal postavit jeden bohatý australan někdy v 19 století. Oželeli jsme tudíž návštěvu a místo toho si radši doma zajedeme na Hlubokou. Cestou do Dunedinu jsme ještě nakoukli na pár krásných pláží s bílým pískem, ale opět díky mírné vichřici na koupačku nedošlo. Udělali jsme nákup v Pac´n´Save (což je asi nejlevnější hypermarket s potravinama), utratili poslední hotovost co jsme měli a to tak dokonale, že nám po zaplacení narvaného košíku zbyli asi 3 dolary. Slušný odhad. Cestou „domu“ do Roxburghu začalo netradičně pršet, takže jsme se ani cestou moc nekochali a nezastavovali. Dorazili jsme asi v 5 a bylo to tak akorát se zregenerovat, dát vyprat prádlo, vybalit ten příšerný nákup co zabral celé auto a otevřít si poslední lahvinku šampusu co zbyla ze silvestra. Koupili jsme si k tomu boysenberries, což je něco mezi malinou a ostružinou, až na to, že je to tak 3-4 cm dlouhé. Vypadá to podivně, ale chutná to výborně. Obzvláště naložené v sektu. Mňamy mňamy.
3.1.2006 – úterý
Ach jo. A je tady zase práce. Dnes ovšem nastává změna a my se vrháme na sběr meruněk. Je docela rozdíl, když jsme je trhali pro Normana, aby byli pěkně měkké a tudíž slaďoučké, a u Marka, který chce jen nějakou minimální barva, takže jsou tvrdé a kyselé, že na ně ani není chuť. Trháme do bagů -takových košíků, kbelíků, já nevím jak to popsat, které nosíme jako batoh, ale na břiše a pak je sypeme do velkých beden na jabka naštěstí jen do poloviny, aby se meruňky nezmačkali. Jednu bednu jsme trhali s Kofim asi 5 hodin. Zatím jsme placeni od hodiny, ale zítra nám Mark snad sdělí sladké tajemství a to kolik dá za bednu. Dneska jsme se tudíž moc nepředřeli a schováváme si síly na zítra. Docela z toho bolí v kříži, když je bag skoro plný a ještě se s ním leze po řebříku. V 5 jsme to zabalili a vyrazili k domovu, kde jsme večer pro velkou změnu trhali opět meruňky pro Normana. Už mu zase některé dozrály, tak se to holt musí sebrat. Naštěstí tady má jen 5 řad, tak po 15 stromech v řadě a ty zadní mají ještě zelené ovoce. Asi za hodinu jsme natrhali několik menších přepravek a je konečně pro dnešek klid. Jupíííí a zítra zas. Dneska jsme se dozvěděli, že 10. ledna budeme mít nové spolubydlící. Jirkovi Sedláčkovi přijednou nějací 2 kamarádi a budou tady bydlet s náma. Už se fakt (ne)těším.
4.1.2006 – středa
Od rána prší a je děsná zima. Mark poslal smsku, že práce bude nejdřív od 10, pak od 1 a nakonec jsme začali ve 2. Mezitím jsem se rozhodla udělat meruňkovou marmeládu. Ovoce jsme dostali od Normana, který neví co s tím. Džem tradičně poprskal celou kuchyň, ale nakonec z maličkatého kyblíku meruněk byly 4 velké sklenice marmošky. Až ji sníme, udělám další – ovoce tady opravdu není problém :-) Naši mi jako vždy dopoledne volali, akorát jak jsem byla v kuchyni, tak jsem neslyšela telefon a dovolali se až na pošesté. Prý je v echách sněhová kalamita. Tady skoro taky. Dneska je děsná zima, že topíme i v kamnech, stále prší a na protějších kopcích, věřte nebo ne, napadlo trošku sněhu. Ve 2 jsme jeli do práce, ale už ve tři se začalo opět zatahovat a nakonec nás déště a kroupy vyhnali v půl čtvrté domů a s přestávkama pršelo až do večera. No co se dá dělat – volný čas jsme zaplnili mírným hazardem a to mariášem. Jelikož je středa, koukali jsme večer na film. Televize je tu fakt příšerná. Hraje nám dobře jen jeden kanál (na další se díky blbé anténě nedá skoro koukat) a ještě k tomu běží furt jen samé seriály prokládané více než je zdrávo reklamou (asi tak každých 20 min je reklama na 5 min – děs a hrůza). Jediné filmy běží ve středu – komedie a pak v sobotu a v něděli večer. V neděli navíc premiérový film v televizi, takže už se sem třeba dostali filmy i 10 let staré :-) Okolo baráčku máme všude bývalé pole, na kterém teď pěstuje Norman trávu, že sem přijdou koně, které má zatím někde jinde. Teě zrovna prošel kolem s ohradníkem, takže bychom se dočkali nějakých zvířátek? No jo, už je to tady. Koně se zatím nekonají a asi tak 10 metrů od oken se nám pasou ovce. Tedy přesněji řečeno berani. Že prý až spasou lebedu, která tu vyrostla místo té trávy, tak přijdou koníci. Ovce jsou fakt blbá zvířata. Jedna někam jde a hned jsou všechny tady. Už chápu, proč se říká, že davy lidí jsou jako ovce.
5.1.2006 – čtvrtek
Počasí dneska vypadá docela slušně, zatím svítí sluníčko, což znamená jedno – práci. Ještě předtím jsme ale jeli zavolat ke Zdence domů neb tam dneska slaví „vánoce“. Bylo to hrozně moc fajn všechny je slyšet. Byli docela v rozhojněné sestavě – Zdenka, Evička, Míša, Fíša, Marťaska a Linda s Jirkou. Matěj jako tradičně nebyl ještě doma, takže s ním jsme pokecat nemohli. Mark konečně stanovil sazbu za naplněný bin(velká bedna) s meruňkami a to na 50 dolarů. Řekli jsme si s Kofim, že to zkusíme a budeme dělat na kontrakt. Nakonec jsme udělali 4 biny, což je příjemných 100 dolarů pro každého. Lepší než hodinovka, ale člověk se fakt nezastaví a docela maká. V práci jsme skončili jako obvykle v půl páté, udělali si večeřia Kofi zmizel na ryby. Nevím, jestli jsem psala, že totálně propadl rybaření. Zatím sice nic nechytil (až na jednu údajnou rybu, kterou o vánocích pustil), ale koupil si v Dunedinu prut a od té doby ho nevidím už vůbec. Norman mu půjčil nějaké staré třpytky, takže je 2 dny leštil a vyvařoval já nevím v čem, aby byli opět krásné a třpytivé. Jediný úspěch, který zaznamenal bylo, že při vyvařování se rozpustila všechna umělá hmota, která na třpytkách byla a i veškeré barvy jsou pryč, takže vypadají stejně staře a ošuntěle jako předtím, ale jsou bez barev. No to jsem zvědavá, co na to ryby budou říkat. Asi nic. Jednu jistotu ale Kofiho rybaření má. Jakmile vyrazí, asi tak do půl hodiny začne spolehlivě slejvák, takže se domů vrátí mokrý a mrzutý, že nic nechytil a že je mu zima. Teď už prší asi hodinu a Kofi stále nikde. Jel na přehradu na pstruhy, tak doufám, že tam nespadne a neutopí se. Kdo by mi pak dělal snídaně? :-) (poznámka pro Kofiho: „To byl jen vtip, miláčku!“)
6.1.2006 – pátek
Ráno nás čekalo protrhávání jablek, ale začali jsme maličko později neb bylo mokro. Skončili jsme docela brzy, protože dnes je koná vrcholná společenská akce v Rox a to dostihy klusáků.Přijeli jsme na závodiště a tam už bylo více než hodně aut. Docela nás to překvapilo. Hrála tam nějaká country kapela, která byla jedna z nejhorších, které jsem kdy v životě slyšela. Falešné jak prase. No nic. Dále tam bylo pár stánků s občerstvením a hlavně sázkové kanceláře. Norman nám vysvětlil systém sázení, jak poznáme, který kůň je dobrý v poslední době a pak už se šlo sázet. Začali jsme sázku se 2 dolary a nakonec skončili asi 90 centů v plusu. Nebýt sázek, byla by to docela nuda.
7.1.2006 – sobota
Jaká to změna – protrhávání jablek. Konečně jsme dodělali jeden blok, avolali Markovi, že máme hotovo a on nám k naší velké neradosti přidělil další protrhávání v dalším sadu. Při návratu domě nás čekalo překvapení. Norman přemístil ovce z výběhu nad barákem a pustil nám je přímo k baráku. Takže byli úplně všude. Aby prý nemusel sekat trávu. Je fakt, že sežrali úplně všechno. Jsou to ale neuvěřitelně blbá zvířata. Stačí bafnout na jedno a všechna se dají do pohybu. Navíc jen žerou, žerou a serou. K tomu ještě dost blbě a tupě koukají. Kofi neustále sní o knedlících, takže jsme zakoupili vepřové maso, mouku na knedlíky a udělali pokus hokus. Kofi při zadělávání těsta konečně přiznal, že to není žádná sranda a docela se i zpotil. Když jsme uhnětli 3 knedle, nechali jsme je ještě trošku kynout a asi si to vzali docela k srdci neb se rozkynuli do nezkutečně obludných rozměrů, že se ani nevešli do hrnce. Chutnali ale dobře, skoro jak od maminky. Ještě jsme si k tomu dali červené zelíčko, upečené masíčko a knedlo, zelo, vepěo bylo na světě. Kofi se rozplýval blahem, přejedl se a kouzelně se odvalil na gaučík oddychovat. Byl fakt sladký.
8.1.2006 – neděle
Jelikož tento týden nestál s prací skoro za nic, rozhodli jsme se pracovat i v neděli. Dopoledne jsme byli na protrhávání a po obědě zavolal Mark, jestli bychom nepřijeli na meruňky. Byla tam docela komorní atmosféra, jen my, Mark a Carlos. Odpoledne přijela Markova manželka s dětmi a přivezli nám zmrzlinu. Dokonce měli Hokey Pokey, zélandskou nejoblíbenější zmrzku. Děti to měli po nohou, rukou, prostě všude. Rodinka odjela a zůstal tam s námi Markův nejstarší syn Sam. Asi se trošku nudil, tak otevřel dvířka u naplněné bedny s meruňkami a ony kupodivu, kdo by to byl řekl, se vysypali ven. Marka málem ranila mrtvice a prohlásil, že to fakt nemůže být jeho syn. Docela jsme se pobavili :-)
9.1.2006 – pondělí
Program dnešního dne = meruňky. Jaké to překvapení. Trháme dohromady s Jirkou a Carlosem (brazilec) a docela to sviští, takže trháme na biny. Udělali jsme 10 binů, což je více než příjemných 125 dolarů a pak jsme ještě trhali další hodinu do společného binu, takže dalších 10 dolarů. Po práci jsme chtěli dotrhat meruňky pro Normana, ale přišel Bill, jeho švagr, jestli bychom nanasbírali nějaké pro něj, že je veze pro famílii do Christchurch a zaplatí hotově. OK tedy. Trhali jsme jen 10 menších bedýnek, pouze ze země a zabralo nám to něco okolo 40 min. Bill rozhodně není skoupý na peníze (má velkou ovčí farmu) a vytasil se s 50-ti dolarovou bankovou, ať se podělíme. Opravdu pěkných 16,50 čistého na osobu, čímž se dnešní den stává nejúspěšnějším dnem co jsme tady a výdělku se týče.
10.1.2006 – úterý
Vypadá to, že po dlouhé době tady budeme mít pěkný den. Dostali jsme už 3. výplatní šek s částkou 607 a dalších 30 na ruku. Dopoledne meruňky – nějaká divná odrůda, co je zatím dost nezralá a odpoledne thining na hodinovku, takže jsme se moc nepředřeli, po každé řadě si dali pauzu, poseděli na žebřících atd. Dostali jsme od Marka smsku, že se máme zastavit u něj doma a že nám dá nějakou zvěřinu. Nakonec to bylo tak 3-4 kila masa z jelena. Kus jsem naložila na steaky, kus šel do mrazáku a ze zbytku se pokusím udělat guláš. Snad to vyjde. Kluci šli dosbírat meruňky pro Normana a já jsem se dala lna další pokus a to meruňkový koláč, který vzhledem k absenci plechu měl vypadat spíše jako bábovka. Trochu to nakynulo, byl toho plný hrnec na pečení a při vyklopení se to rozthlo vejpůl, takže část jako koláč a část jsem snědla lžící z hrnce. Ale chutná docela dobře. Dneska mi přišla další pošta – vánoční přání od Weisserů a Linků.
11.1.2006 -středa
Ráno přišlo opravdu netradiční zpráva od Marka – „bloody wet“ což můžeme volně přeložit jako sakramentské mokro a znamená to, že začátek práce se odkládá na 11. Abychom si aspoň něco vydělali – tedy někteří z nás, dali jsme partičku mariáše a Jirka se opravdu pochlapil – jednou hrou nás každého obral o 11 korun, což je zatím rekord a asi ještě dlouho bude (2x sedm lepších, kilo a samozřejmě to uhrál a ještě 140 navíc, ach jo…) Jelikož je středa, lépe řečeno úterý večer u nás doma, volali naši. Doma je mínus 15, táta byl ozkoušet nové lyže na sedačce na Klínovci a liboval si jak pěkně vedly. Mám z něj fakt radost. Další spojení s rodnou hroudou byla pošta – Normík přinesl pohled mě i Kofimu od Jožky. Fakt překvapení a velká radost. Každá pošta je více jež vítaná. Práce byla na meruňkách – trhali jsme nějakou speciální odrůdu, se kterou se musí více než opatrně, takže to šlo děsně pomalu. Byly hrozně tvrdé a když jsem našla jednu měkkou, konstatovala jsem, že nemá žádnou chuť ani vůni. Z Marka pak vylezlo, že jsou na export do Ameriky – tak to už pak chápu tu extra péči i tu „nemastnou, neslanou“ chuť. Skončili jsme v pět a jen co jsme dorazili do Rox, dostal Jirka sms, že přijeli kamarádi. No, moc nadšená z nich nejsem ale uvidíme, co budou zač. Nahrnuli se dovnitř, batohy velikosti příručního zavazadla a hned jich bylo všude plno. Jeden je Petr a druhý Martin. Který je který to fakt nevím. Za chvilku vypadli s Jirkou na nákup a já s Kofim jsme se jali dochucovat guláš. Dopadlo to tak, že jsme ho trošku přesolili. Kofi tvrdí, že je to OK, ale ten děsně solí, takže pro normálního člověka – tj. mě, je to docela slané, ale co se dá dělat. Rozmrazili jsme poslední knedlíček a pak už mam mam zvěřinový gulášek. Večer jsme poseděli a pokecali s novými spolubydličema a nakonec to vypadá, že budou docela v pohodě.Přivezli Becherovku, tak jsme popili a nostalicky jsem zavzpomínala na rodné město. Před spaním ještě karty a hurá na kutě.
12.1.2006 -čtvrtek
Už od večera pršelo, takže ráno je vše více než mokré a práce se odkládá. Zatím na 10, ale i tak nevěřím, že tak brzy půjdeme do práce. Začala jsem dělat generální úklid, aby to příští týden mohl někdo převzít po mě, vařit brambory v guláši v marné naději, že trošku stáhnou tu sůl, které jsem tam nasypala trošku více než je zdrávo a pak psal Mark, že práce nejdříve po obědě. Naši noví chlapci (Petr a Martin) odjeli s Jirkou do Alexandry na nákupy a Kofi vyrazil netradičně na ryby, takže všichni konečně vypadli a mám trošku klidu si udělat kafe, dát si nohy na stůl a pokusit se dopsat deník. Tak si tu sedím a koukám na myš, co se prohání po kuchyni sem a tam. Nakonec se usídlila pod ledničkou a pastičkysi ne a ne všimnout. Takže to znamená, že číslo pět žije. 4 myšky jsme již ulovili a tahle k nim doufám brzy přibude. Norman zase posunuje plot pro ovce, jezdí si tu na traktoru a stále si prozpěvuje nebo píská. Neuvěřitelný člověk, ještě jsem ho neviděla se špatnou náladou nebo naštvaného. I když další platící nájemníci jsou asi důvod k radosti a příjemnému přilepšení důchodu. Nedávno jsme se ptali, kolik tady důchodci mají a je to jednotná sazba pro každého nad 65 let a to 250 dolarů týdně. Nic moc, když i my si vyděláme více. Norman navíc prodává svoje brambory a meruňky a pronajímá nám baráček, který mu teď v 5-ti lidech už nese 200 babek za týden, což je skoro ten důchod (40 na osobu). Kofi se právě vrátil z ryb a hádejte co? Přinesl rybu!!! Vypadá sice jako pstruh, ale asi to není pstruh, neb má růžové maso jako losos. Tak to asi bude malý losos. Hmmm, už se těším až bude na pánvi. Ve 13 hodin jsme vyrazili na meruňky, ale dnes jich bylo jen málo zralých, takže jsme to měli za 2 hodiny sebranné a abychom si alespoň na chleba vydělali, tak jsme šli na náš oblíbený thining. Dokončili jsme Pacific Rose a začali Fuji. Moc jsme se nepředřeli, napsali jsme si ušetřenou hodinu z pondělka a jeli domů. Kofi jel netradičně na ryby, tak jsem zvědavá, co přinese. Dneska alespoň již protrhl svoji smůlu na to, že vždy prší a nepřinese nic. Docela se o něj začínám bát – už je 10 večer a Kofi stále nikde. Doufám,že nespadl do přehrady nebo do řeky. Nespadl, ale člověče div se: usnul u vody. Převázal si to na splávek a trošku se prospal :-)
13.1.2006 – pátek
Dopoledne jsme dokončili thining Fuji a začali další odrůdu ‚Breibern. Po obědě nás Mark odvolal na meruňky a teprve tam jsme se dozvěděli, že jsme protrhali jiné stromy než jsme měli, ale to nevadí. Plat na hodinu má výhodu, že ať uděláme co uděláme, dostaneme to zaplaceno.
14.1.2006 – sobota
V noci dost přešelo, čímž se práce odložila na 10. Pracovní morálku máme dneska pod bodem mrazu a moc se nepřetrhneme. Práce na hodinu má jednu velkou nevýhodu – schází motivace. Je jedno jestli to prosedíme na žebříku nebo něco uděláme. Nakonec jsme s vypětím všech sil vydrželi do půl páté. Jindiška má dneska narozeniny, tak jsem jela zkusit štěstí a zavolat jí. Byla doma, pokecali jsme o všem možném a bylo příjemné ji slyšet. Dost se učí na další modul, takže ji to fakt nezávidím.
15.1.2006 – neděle
Už dlouho jsme neměli celý volný den, tak jsme si ho dali na dnešek. Dopoledne bylo stejně ošklivo – přeháňky a po obědě jsme vyrazili na průzkum místního okolí. Nejdříve bylo na programu místní muzeum, ale bylo zavřeno, tak snad příští týden. Asi jsme byli jediní návštěvníci za hodně dlouhou dobu, tak se ani neobtěžovali otevírat. Dalším bodem je McKenzie Beach. Zcela „překvapivě“ k ní vedla štěrková cesta, která nás zavedla na břeh přehrady z druhé strany než je Roxburgh. Opravdu pěkné místo, akorát ta přístupová cesta. Dost prudký kopec, navíc sjízdný pouze za sucha. Radši si nechci představit, co by se stalo, kdyby začalo pršet, když jsme byli dole. Tu bahenní cestu, která by vznikla bychom na našich ojetých pneumatikách opravdu jen stěží vyjeli…. Pokračovali jsme pak po cestě až na její konec a kochali se okolím. Na druhé straně od Roxburghu po proudu Cluthy je jeden z posledních zachovalých lanových mostů – lávek ještě z dob zlatokopecké horečky tzv. Horseshoe Bend Bridge. Moc pěkné místo. Řeka se tam hodně zužuje, nabírá na rychlosti. Dost foukalo,takže se most i mírně pohupoval a my se tajně modlili, aby ta ztrouchnivělá prkna vydržela. Dopadlo to ok a my, již značně vyhladovělí jsme vyrazili k domovu a udělali si báječnou večeři. Pšeničné placky ala Mexiko a směs s kuřecím masem a zaleninou. Šéfkuchařem byl Kofi a moc se mu to povedlo. Večer partička karet a dobrou noc, ať nás blechy štípou celou noc.
16.1.2006 – pondělí
8 hodin ráno a obloha vymalovaná jako našich ložnice – tudíž celá modrá a to znamená jediné – meruňky. Dopoledne jsme s Jimem sebrali spodní blok a po obědě s Markem Valley Gold, extra exportní pro USA. Odpoledne se k nám přidali kluci tj. Martin s Petrem, na které jsme čekali skoro hodinu. Nejdříve to nemohli najít a pak čekali až udělají asfalt na silnici. Zabalili jsme to v pět a jeli dom. Lehká večeře a vrchol dne – stříhání vlasů. Chtěla jsem mírně zastřihnout od Kofiho konečky vlasů a dopadlo to tak, že mám vlasy skoro kratší než když jsem odjížděla sem. Kofi se trochu rozvášnil a vzal si lajnu v půlce krku. Za odměnu jsme ostříhala já jeho a konečně vypadá zase normálně. Trochu mě děsí tím, že si chce nechat narůst máničku. Pokud to bude v mých silách, tak to nedopustím :-) Před chvílí mě opět opustil a vyrazil na ryby. Usla jsem a za chvilku mě probudil Kofi s rozjařenou tváříať se jdu na něco podívat – chytil prstruha – celkem velkého. Tedy na české poměry opravdu velkého pstruha, tady spíš průměr. Zářil jako sluníčko. Vykuchal ho a narval do mrazáku. Já si zalezla zpět do teplé postýlky a těším se na pstruha, ale na talíři.
17.1.2006 – úterý
Ráno jsme v plné sestavě tj. včetně našich nových spolubydlících vyrazili na meruňky. Asi za hodinu jsme měli všechno sebrané a vydali se na náš, tedy zejména Kofiho oblíbený thining. Ten, jak jen slyší to slovo začíná hysterčit a nadávat. No jo, ne každá práce přiroste člověku k srdci. Mě to zatím nevadí a hřeje mě představa, že to za 14 dní skončí a takto těžce vydělané peníze utratíme na výletu :-) Po práci jsme vyzvedli kluky u Marka, kde natírají Fruit stall alias prodejní stánek s ovocem, nakoupili a zakoupili místní výbornou zmrzlinu. Nevím jestli jsem už o ní psala, ale za 1,2 dolaru se dostane neuvěřitelný kopec výborné zmrzliny. Mňam, mňam. K večeru se Kofi netradičně vydal na ryby, tentokrát v doprovodu Petra a já začala plánovat náš výlet po jižním ostrově.
18.1.2006 – středa
Tak a je tady středa, což znamená telefonát od našich. Vždycky se na něj moc těším a mám tak opravdu čerstvé zprávy z domova. Byla tam i babička, že jí prý bylo před pár dny špatně, dokonce ji odvezli do nemocnice na kapačku. Doufám, že to bude brzy dobré a bude zas čiperná jako rybička – hlavně ty, co Kofimu stále utíkají z prutu :-) Dopoledne pršelo, takže jsme čas strávili netradičně kartama a pak se Kofi sebral a jel na chvíli zkusit štěstí na ryby – bez úspěchu. Ve 2 hod jsme jeli zkusit štěstí my všichni – vydělat nějaké peníze. Stromy byly docela mokré a navíc všude okolo zavlažovali, aby té vody nebylo málo. Skončili jsme asi vpůl šesté a jeli dom. Tento týden opět začíná turnaj v bowls. Kofimu se opravdu nechtělo, hra ho moc nebaví, ale v rámci výuky angličtiny jsem ho nakonec přesvědčila a šli jsme. Počasí vypadalo asi tak, že jsme každým okamžikem očekávali průtrž mračen a nakonec nespadla ani kapička. Hráli jsme asi hodinu a půl, moje družstvo prohrálo a protože byla neskutečná zima, jeli jsme dom, aniž bychom se zúčastnili povinného popíjení po hře. Přejeli jsme řeku a Kofi navrhl, jestli by nemohl ještě na chvíli na ryby k Teviot River. To je malá říčka, která se právě u mostu vlévá do Cluthy. Sjeli jsme dolu k ní a už cestou jsme říkala, že to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Nešlo mi moc do hlavy, jak takový kopec vyjedeme nazpátek. Ryby tam nestáli za nic, lépe řečeno jsme žádné neviděli natož chytli a asi po půl hodince jsme šli zpátky k autu. A tady začíná zábavná historka. Cesta končila přímo u říčky a nebylo tam moc místa na otočení auta, natož na rozjetí se do onoho velkého kopce, který navíc asi po 3 metrech, v největším zlomu měl zatáčku. Zkusili jsme to asi 5x a vždycky jsme skončili na tom zlomu a dál ani centimetřík. Kola se začala prokluzovat (na našich ojetých pneumatikách se není celkem čemu divit) a spojka pálit. Což jsme poznala i já podle odporného zápachu a dýmu valícího se z kapoty. Ach jo. Tohle asi sami nezvládneme. Zamkli jsme auto a vydali se pro pomoc pro kluky, aby nám zatlačili. Cestou jsme se ještě stavili v jednom sadu, jestli by nás nevytáhli traktorem, ale bohužel nebyl nikdo doma. Bylo už skoro deset večer, tak jsme se dali do běhu neb pěšky by nám cesta zabrala tak hodinku. Kluci byli naštěstí všichni doma a s pobavenými výrazy nasedli společně s námi do Jirkovo auta a jeli jsme. Kofi se opět rozjel, kluci zatlačili a šup lup, bylo autíčko nad osudným zlomem a za chvilku i na silnici. Ufff, docela jsme si oddychla. Večer, v teple a pohodě na gauči jsme si otevřeli lahev vína a konstatovali, že to byla poslední zatěžkávací zkouška, kterou jsme autu dali a odteď už budeme jezdit jen po oficiálně značených cestách a žádné další pokusy toho, co naše autíčko vydrží už dělat nebudeme. Příště by totiž v dosahu hodiny nemusel být někdo, kdo nás z toho dostane….
19.1.2006 – čtvrtek
Lehce po osmé jsme se dostavili do sadu na další nudný den při protrhávání jablek, ale byla neskutečná zima a rosa, takže jsme první hodinku úspěšně prokecali. Neustále to vypadalo na déšť, ale nakonec se docela vyčasilo a my začali skutečně něco dělat. Kolem oběda přišla smska od Marka, jestli bychom nepřijeli na meruňky. OK, tedy. Nejdříve jsme česali stromy v poměrmě prudkém kopci a bylo skoro umění při tom nespadnout ze žebříku. Mně se to povedlo skoro, Carlosovi úplně.Přesunuli jsme se pak do dalšího bloku, kde jsme sbírali na pohled více než ošklivé, rozpraskané meruňky, ale na chuť to bylo to nejlepší, co jsem tady zatím ochutnala. Místní lidi se prý po nich můžou utlouci. Jsou šťavnaté, sladké a chutnají skoro jako med a jmenují se Moorpark, pro ty, kteří budou mít možnost je ochutnat. Kofi už dlouho básní o kuřeti na paprice, tak jsem mu to slíbila na dnešek. Tradičně chodil neustále okolo hrnce, dožadoval se určení času, kdy už to konečně bude adělal hlavního ochutnávače. Nakonec se tak přejedl, že mu bylo až špatn ě a jen stěží se odvalil ke gaučíku, kde poměrně obtížně odfukoval :-) Jen co mu mírně odtrnulo, sbalil se a vyrazil na ryby. Co asi přinese dneska?
21.1.2006 – sobota
Protrhávání v sadu Markovo bráchy. Nuda, nuda, nuda. Kofi si o polední pauze odskočil prozkoumat řeku a vrátil se s celkem obstojným pstruhem. Práce nás více než nebavila, tak jsme skončili dříve a Kofi šel ještě zkusit štěstí na ryby a pak jsme jeli dom.
22.1.2006 – neděle
Tak a nastává nám období klidu. Kluci dneska odjíždí na cesty na severní ostrov. Vůbec jsme nevěřili, že budou schopni se zabalit do Jiřího maličkého auta Mazda 323 z roku 1981, 3 dveře, ale nakonec to zvládli. Vyrazili po oběd ě a my taky. Přšky na obhlídku Roxburghu. Přes les je to jen k mostu 40 minut a to je zkratka. Pak ještě tak 15 min do „centra“. Bylo vedro k padnutí. Chtěli jsme si dát fish and chips (smaženou rybu a hranolky, asi nejoblíbenější jídlo anglicky mluvících zemí) k obědu, ale nevím proč, všechny fish´n´chips otvírají až v půl páté. Záhada proč, když člověk má hlad okolo oběda. Rybičku jsme nahradili zmrzlinou a zavítali na trochu kultury – do muzea. Vypadá spíš jako malé vetešnictví, ale bylo to zajímavé a poučné. Zejména dobové fotky o stavbě místní přehrady. Gorymu by se prý určitě líbily. Na zpáteční cestě jsme šli podél řeky a Kofi se neustále rozplýval nad údajně úžasnýma místama na rybaření. Právě protestuje, že se nerozplýval, což se tedy rozplýval a musím dodat, že se i kochal rychle tekoucí řekou. Spokojený?
23.1.2006 – pondělí
Den volna je za námi a meruňky čekají. Je příšerné vedro a vydržet v práci 8,5 hod je více než hrdinský výkon. Vedro bylo nesnesitelná a tak jsme zajeli se vykoupat k řece, nakoupili zásoby piva a narvali jím ledničku a šli se podívat na naše nové spolubydlící – 2 koně: Norm a Joan. Zaplatili jsme Normíkovi nájem i na týden, co se vrátíme z cest (naštěstí po nás nechce nájem po dobu co tu nebudeme) a večer se stavili u Marka a zkusili připojit počítač na internet. Zatím co se stahovala pošta, šli jsme společně s ním na ryby. Mark na mušku chytil opravdu velkého prstruha a Kofi na třpytku menšího.
24.1.2006 – úterý
Zas je neskutečné vedro – přes 30 stupňů a nechápu, jak jsme přežili 9 hodin práce na meruňkách. Chtěla jsem dát koním ledový salát, ale jen ohrnuli nosy a šli pryč. Zmlsanci jedni. Začali jsme dělat guláš a bylo nám více než divné, že je maso stále krásně růžové a drží tvar. Pak jsme ho ochutnali a zjistili, že bylo nasolené a připravené na vaření. Ach jo, snad to nějak dopadne a nebude to tak přesolené jak posledně. Ale teď za to opravdu nemůžu…. Večer jsme si poseděli u vínka, se svíčkou a užívali si pohody, že jsme tady sami.
25.1.2006 – středa
Polojasno, na kopcích se válí dešťové mraky, bohužel z nich nich nespadlo. Je opět příšerné vedro, práce: meruňky, blumy – 8 hod. Dovařili guláš, já vyrazila na bowls, ale vůbec mi to nešlo a večer jsme koukali v telce na film: Meet the Parents (Fotr je lotr).
26.1.2006 – čtvrtek
Začátek práce v 8.30, meruňky, jenže odpoledne nebylo moc co dělat a tak jsme skončili už ve 4. Jeli jsme se vykoupat k řece – tedy jen já, Kofi do vody neleze, že je moc studená a když jsme přijeli do Rox, čekal tu na mě balíček – přišli kabely k počítači a televizi. Všechno jsme to propojili a jupííí, funguje to. Kofi odjel na ryby, já trošku uklidila a pak na mě vlezla nějaká děsná únava a zalezla jsem do postele spát.
27.1.2006 – pátek
Práce: sběr jablek a letní prostříhávání stromů. Trošku jsme se při tom báli, jestli neničíme stromy moc, ale Mark byl spokojený. Zcela netradičně je vedro k padnutí, slunce pálí jak na poušti, lístky na stromech se ani nehnou, prostě moje denní můra z počasí. Dneska jsme šli s autem na WOF, což je taková naše technická. Bohužel jsme neprošli díky prasklému silenbloku na řízení. Oprava bude snad v pondělí a prý to není nic dramatického. Vedra mě opravdu ubíjí. Šla jsem si lehnout v 7 večer a probudila se až v 7 ráno… Kofi byl mezitím na rybách s nulovým úspěchem.
28.1.2006 – sobota
Počasí se opětpředvedlo a teploměr trhnul dnešní novozélanský rekord a zastavil se na 35 stupních. Práci jsme zabalili už ve 3, prostě se to vedro nedalo vydržet. Osvěžující koupel v řece a návštěva od Ilony Váchové, Šaly a Honzy. Koníkům jsem přinesla jablka a konečně slavím úspěchy. Po jablkách se můžou utkouci. K večeři jsme si dali Kofiho úlovky – pstruha a 2 lososy pečené v troubě a brambory s cibulí a kukuřicí. A pak že si tu jíme špatně :-) Hlavní událostí dnešního večera – tedy aspoň pro mě, je návštěva místního kina a film: Harry Potter and the Goblet of Fire (Harry Potter a ohnivý pohár).
29.1.2006 – neděle
Práce jen 3,5 hod a to opět díky vedru – teplota 36 ve stínu mi nepřijde jako moc pracovní. V obchodě jsme se zásobily chlazeným pivem, přijeli do baráčku, celý ho zabednily a doufáme, že nás to uchrání před vedrem. S rostoucí teplotou nám úměrně roste spotřeba piva a zvyšují se výdaje za alkohol. Ale co jiného se dá dělat? Vůbec nic, jen koukat na televizi. A tak si dáváme můj vysněný filmový maratón a díváme se na 3 díly Pána prstenů v řadě za sebou. Jednoduše 9 hodin filmu. Paráda.
30.1.2006 – pondělí
Že bylo vedro a dusno možná nemá cenu ani psát. Práci jsme skončili v 1 a nechali se odvézt od Marka dom, neb naše auto je v servisu. Normík nás pro něj odpoledne zavezl a konečně jsme získali WOF a nic nebrání tomu, abychom vyrazili opět na cesty. Tentokráte po jižním ostrově. Máme na to přibližně 3 týdny, tak uvidíme co stihneme. Odpoledne balení, úklid před cestou. K večeru mě na chvíli vyřadili z provozu obrovké křeče na prsou a v zádech, ale jako vždy to po chvilce přešlo. K večeři jsme si dali kuřecí se smetanovou omáčkou a Kofi šel na ryby a přinesl svůj zatím největší úlovek – pstruha 50 cm. Fakt kousek.
Karolína