MČR veteránů Vysoké Mýto 2003

Proč je mi taková zima, když už je tři týdny všude takové vedro? Aha, tohle auto má klimatizaci. Tak oblíct... Sedím jako pasážér v Milanově Passatu a mířím na východ, do Vysokého Mýta. Zdržíme se v Praze v zácpě a před Hradcem, než odklidí z pole samohyb, jehož řidič oslavil nadcházející víkend několikanásobným kotrmelcem do řepky olejné, po němž se Octavie podobala spíše Fabii. Pak už vystupuju v Hradci, Milan s Olinou pokračují na Žamberk a já pěšky na výpadovku směrem na Olomouc. Na benzíně si koupím flašku vody, protože začínám být vysušený jako treska. Stojím u krajnice ani ne deset minut a podaří se mi přilákat pozornost okolojedoucí Fabie s loděmi na střeše. Nazdar Tondo, to jsem rád, že nemusím v Mejtě hledat závodiště. Aha, ty taky nevíš, kde to je... No nic. Hlavně, že sis mě všim, já si kvůli tomu stopu vzal vodácký tričko. Žes mě poznal podle účesu? Aha.. tak už radši nic. Společnýmu silami najdem místo závodu. Loděnice leží vedle velice pěkného koupaliště a samozřejmě taky řeky. Tedy spíš řeky-bonsaie. Tohle bude asi rekord v tom, na čem všem se dají jet závody... Večer si postavím (čti: nechám si postavit) stan, skáknem s trutnovskými před spaním na nějaké dvanáctky (piva!!!) do hospody U Dooma. To je podnik poblíž náměstí, který se vyznačuje dost spletitou (a neznačenou) cestou k sociálnímu zařízení, takže si odlehčeníchtiví hosté mohou připadat, jako kdyby se ocitli v nějaké hře typu Doom či Wolfenstein.

Proti všem diagnózám nepršelo, vstávám, jdu si pro startovní čísla a čekám. A čekám. A čekám. A... stihnu navštívit i koupaliště. Tedy spíš jeho občerstvení, je pekelné vedro, voda už mi došla a ve stánku točí Bernarda, což jinak bývá výborné pivo, ale tady se to říct nedá. Bloumám dokonce podél trati. Říčka je hodně úzká, pekelně se kroutí a vůbec neteče. Slalom ještě jakž takž půjde, ale sjezd bych tu fakt jet nechtěl. Po poledni konečně přijde řada i na singly. Nejdřív jedou jako v každé kategorii veteráni, takže máme možnost se zcela nesportovně zasmát Tondovi, který dal padesátku na druhé bráně (fuj, my sme hnusný), pak přečkat dalších asi padesát lidí a vzhůru dolů do lodě. Jdu o něco dřív, rozhýbat se, ale není to ta nejšťasnější varianta. Do lodě mi totiž teče a to tím víc, čím víc jí lepím. Z tratě samotné si toho moc nepamatuji, asi tam byl šílený volej. Vylezu ven a jdu se podívat na výsledky. Dělají je tu Pelhřimováci, se vší parádou, i se světelnou tabulí na které chvíli po dojezdu už jsou důsledky k nahlédnutí. Ne, že by bylo o co stát, dostávám šílenou dardu. Druhá jízda je o chloupek (ale opravdu o chloupek) lepší. Po nás se jedou ještě hlídky a (a to jsem už neviděl, neb jsme se přesunuli do vlhčích míst) sjezdy. Navečer ještě skáknem do města, k bankomatu. Asi jsem pobavil potenciální sledující, protože buňkomat byl za dveřmi do České Spařitelny a po pravé straně byla žehlička na karty s lístkem, který nabádal penězuchtivé k projetí kartou. Jednou... nic, podruhé ... nic, jé, hele, ono není vůbec zavřeno. Cestou se zastavíme v hospodě U Dooma a zbytek večera dokonzumujeme nejdřív na koupališti a pak u ohně před loděnicí. Někteří ještě po krátkém deštíku volí variantu koupaliště, já už jdu spát.

Zase hnusně hezky. Ten noční deštíček byl jen epizodka. Opět se celé dopoledne pliížím pod stromy (naštěstí jich tu je dost) a čekám, až na mne přijde řada. Dnes je to o něco dřív, protože pár lidí nestartuje. I samotná jízda je lehčí, asi se adaptuji na jinou vodu. Což samozřejmě neznamená, že bych jel dobře, protože mne vyhryzávají i malé děti. Jelikož jsou z Hradce, tak jedno takové patřičně instruované obrýlené mrně ke mě přistoupí, stoupne si na špičky a s šibalským úsměvem mi praví: "Moc ti to dneska nešlo, co?". Teda Ondro, takhle kazit malý děti neúctou ke starším, zkušenějším... pomalejším :-))) Objevuji u ohně svůj zapomenutý zelený "kultovní" svetr. Ani nevím, že mi scházel. Dojedeme závody, podíváme se na výsledky, sbalím stan a věci, Milan mi naváže loď, nastoupíme do jeho ledničky a jedem dom.

A ten svetr jsem tam nechal :-(

Jožka