Skalice 2005

Řidič má být pozorný a ostražitý. Neměl by moc kecat se spolucestujícími a mít u toho puštěné nahlas rádio. Může potom přeslechnout sanitku, která by ho ráda předjela, jako se to povedlo mě... Doufám, že je těch deset vteřin moc nezdrželo. Zbytek cesty proběhl v klidu, nekonala se žádná tragédie hodná zaznamenání, jako třeba přejetí ježci a tak. Po osmé už jsme v České Skalici. Koná se tu kromě veřejného závodu i Český pohár žáků, což se hned při příjezdu projevuje tím, že parkuji až na konci ulice. Kluci si jdou vybalit stany, já si upravuji nocleh v autě. Dlabnem něco malého k snědku a jdeme do města na pivko a sehnat na zítra něco na hokej. Skončíme nakonec v herně-baru na náměstí, kde se nám i povede zamluvit malý stoleček na zítřek. Před půlnocí jdu na kutě, kluci ještě pokračují.

Poté co mne okolo třetí houpáním auta a doporučením "Jožko, my ti chcem jenom říct, že jsou tři a že můžeš ještě spát" vzbudí kluci jdoucí do hajan, před pátou světlem nový den a po šesté dovrší dílo hučení aut s nedočkavými závodníky vstávám a jdu si vyčistit z huby. Po závodišti už bloudí naše početná squadra. Někteří, jako třeba Roman propadají nervozitě a ztrácí se jim chuť do závodění, jiní, jako třeba Adam panikaří, protože nejsou přihlášeni. Seberu štos průkazek, jdu si vyzvednout čísla a vyřídit dohlášky. Sedmnáct stovek za přihlášky, potěš koště... Trať ve Skalici je pořád stejná, co tady taky vymýšlet, že... Její obtížnost netkví ve zrádných kličkách, těžkých přesazech či zrádných protivodách, ale v tom, co jsem si pracovně nazval "Sto jarních zatáček Jirky Krapáče" Z cíle nevidíte start ani náhodou a rozhodně to není tím, že by tam vadila jenom zatáčka. Probudím se čajem a houskou z bufetu, kde kuchtí jako vždycky výborně a jdu pomalu na start s předžáčky, jelikož startují první. Všichni zodpovědnější jsou totiž ve Špindlu na "velkém" Českém Poháru a na mne tak zbyla role domorodého průvodce, vedoucího výpravy, morální podpory a technického poradce závodníků z nejmladších. Premiéru si tady totiž mají odbýt hned tři naši přírůstkové. Vysvětlím trať Romanovi, Adamovi a Pavlovi, první dva jmenované pošlu do gumy a už čekám jenom na start. Petra si bere na hlasivky Pavla, já hlasem na dálku ovládám Romana. Ten se zbavuje nervozity asi tak uprostřed a pak si začíná i všímat branek. Den dlouhých běhů pokračuje se "středními", s Tondou a Lubošem. Tonda minul jeden přesaz o kterém jsem mu tvrdil, že ho napřímo nezajede, pak se vracel a když už byl skoro v bráně, tak frajersky ladným pohybem krku obtočil tyčku okolo helmy. Bohužel přesně opačným směrem, takže za padesát. Luboš jel celkem dobře, ale už začíná mít kanálové grify a nezabere a nezabere... První část dne plného běhu (už vím, proč jel Vaněk do Špindlu, kvůli Jírovi to nebylo...) uzavírám s dalším debutantem, s Adamem. Jede asi tak stejně jako Roman, sem tam nějaká brána byla vzata na milost a projeta, jinak brankový zápis vypadal jako noty na buben. Ale co, po šesti týdnech tréninku... Druhé jízdy byly tak nějak stejné, jen Roman s Adamem už trefili víc bran, Tonda dostal tentokrát kombinaci napřímo přikázanou (zkazit už to nemůže, nacvičit ano). Sice to nezajel, ale aspoň se úspěšně vrátil. Potom už se sám oblíkám do výstroje, beru si na hlavu nádherně pomalovaný kyblíček, který jsem dostal k narozeninám (už jsem asi s tou okulou hodně provokoval) a jdu se rozjezdit. Nebo lépe řečeno - připomenout si zase nějakén čase ty pohyby, které mají rozpohybovat a řídit loď. Michala s Patrikem jsem tak neviděl, jelikož startovali chvíli přede mnou. Trať samotná mi pohrozila jenom když jsem trošku podcenil "Tondův" přesaz a málem se do té druhé povody nedostal :-) A je to pekelně dlouhé :-P Naštěstí si naše početná výprava rozbalila lágr přímo v úseku nejdelší rovniky, takže je každý náš závodník poháněn řevem z tisíců hrdel. Hotové San Siro. Druhá jízda už je bezproblémová a čistá. Dočista dočista vyběhaný a vysportovaný se házím do civilu, nechám si nastoupit debutanty a pogratuluji jim k úspěšnému dojetí. Trať se začíná stavět až v pět, takže závodníci jdou na vlastní žádost na vodu. Petra s malými, já hlídám ostatní. S nimi je tam asi šest tisíc jiných lodí, takže rezignuji na jakýkoliv trénink a jenom jim radím co udělali špatně. Tonda samozřejmě přesaz zajíždí napoprvé a čistě, proč taky ne, už je o závodě, že. Dole si mění kajakáři a singlíři lodě. Patrik s Michalem nešťastně bojují s kajakářskými dvojměchačkami a Tonda se celkem na Patrikově Pyrogu tuží. Luboš se s Michalovou lodí a pádlem potýká dost neúspěšně a nakonec tam taky spadne, provede několik pokusů o eskymáka, povětšinou končící na nezklém faktu, že za hlavičkou už pádlo nepokračuje. Po tuhém boji nakonec krysí a ještě rád. Po tréninku si děcka rozeberou rodiče a my vyrážíme do civilizace. Zapadneme do Zanzibaru, dáme si jídlo (pikantní guláš je vynikající) a po očku sledujeme hokej, hraje se první semifinále Kanada - Rusko. Z jednoznačné události je ke konci drámo, ale Kanaďané to udrží, vyhrají 4:3 (vedli 4:0) a dostávají se do finále. Před osmou se přesunujeme do herny k zapikolovaném stolečku. Hospoda je plná, přímo před námi je na zdi plátno. Po čase k nám dorazí i zbytek výpravy, je ovšem vypoklonkován, jednak kvůli počtu, druhak kvůli věku (nenechali je tam ani s rodiči). A pak už začíná zápas, Švédové vedou, naši dotahují, naši vedou, Švédové dotahují, prodlužuje se, naši vítězí. Jednoduché, že? Ale byly to nervy. Oslavné přípitky neberou konce, my si taky něco dáme a okolo půlnoci jdeme na diskotéku (pomóóóóc!!!!).

Kdo nevstává, není Čech... No, spíš kdo vstává s jasnou hlavou není Čech. Já to tedy nejsem, ten hokej mi byl čert dlužen. Nejdřív mezi zuby pastu, pak čaj a nakonec housku. Chuťově pro mne dneska nerozeznatelné. Pak sebrat zkušené závodníky (už za sebou mají jeden závod, ne?), projít s nimi trať a hlavně na ně nedýchat. Proti včerejšku si budulínky prohodíme, já běžím s Pavlem, Petra s Romanem. S Pavlem je to nuda, zajíždí všechno, jen ty tyčky, kdyby netrefoval. Roman snižuje počet padesátek oproti včerejšku na polovinu. Luboš s Tondou jedou jako kdyby na té dýdžině byli oni a ne já. Asi dostanou přidáno na voleji. Běhání mi jde čím dál hůře a ani zdejší skvělý prejt mi nejede... Druhé jízdy už absolvuji jenom s počátečníky. Pavel projíždí všechno, jen těch devět šťouchů... s osmi z první jízdy to dává docela solidní číslo. Po zkušenostech ze včerejška se jdu podívat i na singlíře, alespoň na vršek. Asi jsem to neměl dělat. Minout jednoduchou povodu na voleji... Patriku, Patriku... Začínáme pomalu balit, suneme věci do vleku. je mi ještě přetrpět závod, obě jízdy téměř stejné, hůř to už asi nejde. Fantazírujeme, do které hospody půjdeme odsledovat finále, ovšem čas plyne a je čím dál víc zřejmé, že to bude jen tak tak. Nakonec odjíždíme až po vyhlášení, jedu přes Prahu a těsně před ní si vychutnám kolonu před zúžením dálnice do jednoho pruhu. Než rozhodím kluky a věci, je skoro osm, což znamená, že akorát zajedu doma do garáže, přejdu dvorek, zapadnu u našich v obýváku do křesla a vhazují buly. Co bych k těm závodům víc řekl? No, paráda, toho mistra světa zlatí kluci ve Vídni uhráli ;-)