První NKZ byla již tradičně v Trutnově. Jelikož letos vyšly velikonoce na tenhle víkend, uspořádali tady v sobotu veřejňák, NKZ byla v neděli a v pondělí. Po nějakém dohadování jsme se rozhodli vyrazit až v sobotu, s auty problém nebude a start závodu je až v 9.30h. Jel jsem s Láďou Vovsem větším ve fordu, to byla celkem nuda, žádná krizová situace, snad kromě toho, že Petra za Mělníkem zjistila, že nechala doma registračku. Na závodiště v Poříčí jsme přijeli dost brzo, takže zbyl ještě čas na probuzení a na rozkoukání. Vody je akorát, trať se zase tolik oproti loňsku nezměnila, jen dole chybí nějaké hrázky. Na břehu leží kousek železné konstrukce, který vypadá jako skartovaná překážka, asi tady bylo při vysoké vodě veselo. Rozdávají se čísla, nějak dlouho na mne nepřichází řada. No jo, to je ta jiná výkonnostní třída, je to nezvyk, ještě, že mi to dlouho nevydrží. Obloha je jako vymetená a začíná to pražit, pojedu v krátkém rukávu, v bundě bych se asi uvařil. Shlédnu prvních sto, poradím malému Láďovi, co dělá za kraviny a jdu na vodu. Málem to nestíhám, spousta lidí okolo mne nestartuje. Jedu nějak kostrbatě a nepřirozeně, trénuju teprve od začátku dubna a je to znát, sakra hlavně mě nesmí trhnout Ládík nebo David. Na předposlední bráně mám problémy, sice v ní jsem, ale vzápětí to naperu do vrbiček. Co bych neudělal pro diváka, že. Výsledky tu nikoho příliš netankují, vyvěsí první půlku a pak dlouho nic. Druhá jízda je o něco málo lepší ale v závěru to taky hnojím, vrbičkám už se vyhnu, ale to je asi tak jediné pozitivum. Odstatní jsou tak nějak asi v normálu, možná těsně pod, akorát Ládík vykazuje určité zlepšení. Pomalu se balím a stěhuji se od Ládi z auta, protože pojede spát do Vítkovic a vyrážím do tělocvičny. Ustýlám si v brance a jdu zpět, kluci navrhují jet na vodu do Špindlu, uvažuju, nakonec říkám, že asi nepojedu, protože se mi to zdá daleko a kdoví kdy se vrátíme. Sledujem Koníka, jede docela dobře, ale šťouchá, Petra jede průměrně a rozhýbává branky ještě víc. Víc než Petra brány mě ovšem rozhýbe zjištění, že mám v první jízdě kuli. Je to evidentní nesmysl, takže k počtářům, tam zjišťuju, že to má být předposlední brána. Jdu tam, ale není mi to nic platné, rozhodčí tvrdí, že jsem tam měl jen půlku hlavy, což je blbost, ale je neústupná, nejradši bych ji hodil do vody, ale asi by mi to nepohlo. Takže co podniknou Češi? Jdu na pivo. Ono by mi to bylo stejně platné jak hadovi noha, protože jsem opravdu jel tužku, Ládík by mne zajel, i kdybych tu kuli neměl. Budějičáci chtěli jet na lyže, ale mění plán a odjíždějí na vodu do Špindlu. Bočkovo přesvědčování je natolik nakažlivé, že mne přesvědčuje, ptám se kluků a ti souhlasí. Takže balíme, David si ještě půjčuje věci od Jahody, protože ty jeho má v autě Jindra a ten odjel někam pryč a vyrážíme. Za tři čtvrtě hodiny jsme na místě. Nasedáme na Michláku. Jsem tu poprvé, takže z toho mám lehce vítr, ovšem ve chvíli, kdy vyjedeme je to pryč. Jedu předposlední. Pavla jsem poprosil ať jede jako sup (sběrač mrtvol) poslední. Dlouho mu to ovšem nevydrží a postupně se propracovává dopředu. David stejně tak, jenže tam je to z úplně jiného důvodu. Voda je parádní, vybavuje se mi vzpomínka na loňskou Kamenici. Ze začátku zkouším nějaké vlny přeskočit, ale stejně jich mám většinu v xichtě. Ruce mi postupně trochu tuhnou, ale dá se to ještě vydržet. Horší je, že mi trochu do lodi teče, každá vlna mi nejdřív opláchne obličej, zalapám po dechu, ve zlomku vteřiny se vzpamatuji, a pak to samé provede voda v lodi s mými bosými chodidly. Pomalu se blížíme k Soutěsce. Kofyho nervozita narůstá a těch co už tu byli se vyptává, jak má co najet. Dostává ho Gorec, když mu před nějakým hupem ledabyle povídá:"...normálně tam najedeš, přečteš vodu a uvidíš...". Už je tu Soutěska, snažím se vysledovat kudy, ale není tam vidět. Jedu poslední (na supa, sup je trpělivý pták), takže nechám Kofyho zmizet pod hupem, napočítám v duchu do pěti a vyrážím taky. Přejedu hranu hupu, jedu dolů a vidím Lukáše někde dole naštorc Soutěskou. Jenom mi bleskne hlavou, že jestli se šprajcne, tak ho asi přepůlím, jenže při svém ponoru ne lodí, nýbrž vlastním tělem. Vzápětí narazím do bílé stěny, ta šlupka mi málem otočí oční víčka naruby, protahuji pravý záběr co to jde; jestli střední ucho nezpanikařilo, tak mi signalizuje, že jdu do svíce, okolo pořád hučí provzdušněná voda a ve chvíli, kdy už si říkám, že tam asi spadnu, se vynořuji. Obracím víčka nazpět a výsknu radostí. Mít něco takového doma v obýváku, to by byla paráda! Pak jedeme pryč a jenom litujeme, že nikdo z těch, co nás pobaveně sledovali z jedoucích aut nezpůsobil díky nepozornosti hromadnou havárii. Snad příště. Vysedáme u nějakého jezu, ale jelikož tam nejde přistát vlevo, tak musíme na druhé straně, přenést jez a přejet proud. Zjišťujeme přitom, že David je zmrzlej a klepe se jak drahý pes. Rychle se převléknem a vzhůru dolů. Ve Vrchlabí ještě uděláme zastávku u soutěsky. Nejdřív z legrace litujeme, že jsme se už převlékli do suchého, ale pak konstatujem, že zabít se můžeme později. Přece jen nás čeká ještě jeden bod dnešního programu. Franta Sajdl ze Žatce slaví dnes třicetiny. Převléknem se v tělocvičně a vyrazíme do Oka. Tady si musíme i odskočit poněvadž v tělocvičně se ucpal odpad a ze všech mís se to vrací zpět. V Oku potkáváme Jindru s Renatou, byli na Sněžce, je tam ještě metr sněhu. Povečeříme, František dostane dárky a oslava může začít. Závodníci ji opouštějí v deset, my, co je nám všechno jedno zůstáváme.