Zejména v takových chvílich jako je únorový trénink s teplotami okolo -10 stupňů a silným větrem,
červencové tréninky, když je o 45 stupňů víc a větry má tak maximálně některý z mých kamarádů,
závody uprostřed přehlídky kamenů jako na letos na Stvořidlech a nebo když dojde v hospodě pivo.
A pak jsou dny kdy si říkám: "Jo tak tohle je to pravé z ořechu!". Takové byly i závody na Kamenici.
Původně tady měly ještě být jedny slalomy, v půlce dubna, jenže ty se nakonec nekonaly, podle jedné
z verzí z finančních, podle druhé z organizačních důvodů. Museli jsme si tedy počkat až na první
květnový víkend.
První z velevýpravy čtyř aut vyrazilo už v pátek a já jsem seděl v něm. Jelo se za krásného sluneč-
ného počasí i když rosničkáři strašili ochlazením. Asi v půl osmé jsme dorazili na chatu do Vítkovic
kde se přespávalo. Je to od Kamenice asi 35 km, ale je to pořád bliž než z Kralup. Po večeři nás chytla
mlsná, takže jsme s vidinou oroseného půllitru či zmrzlinového poháru (jak kdo) vyrazili do Terezky. Ta
byla zavřená. Hotel Praha dole u silnice taky jak jsme o dvacet minut později zjistili. Hoteliéři mají asi
nohy na stole po dlouhé a náročné sezóně. Místo něčeho chlazeného (či mraženého) jsme absolvovali
akorát zdravotní procházku. V deset přijel Vláďa s rodinou. Asi do půlnoci jsme si četli nebo koukali do
bedny (americká verze Sněhurky, to je fakt síla; jak hereckým obsazením, tak provedením to nemělo
do Vetřelce zas tak daleko). Ráno jsme vstali po sedmé a hurá na Kamenici. Závod odstartoval místo
v půl desáté až v jedenáct. Čekalo se totiž ještě na vodu, kterou pouštěli z Josefova Dolu kvůli raftům,
které jely svůj závod o něco výše. Trať byla na dnešní poměry dost dlouhá, ale byla postavená tak, že
byla stejně rychlá jako ostatní. Při závodě bylo na nás vidět (u někoho víc, u někoho míň), že jsme
zvyklí z kanálu na úplně jinou vodu. Závod byl poměrně rychle odjetej, za tři a půl hodiny bylo po
všem. Místní dokázali s pomocí různých technických pomůcek závod zorganizovat opravdu
perfektně. Kluci hned jak dojel Jindra vyrazili nahoru do Navarova. Já jsem jim přivážel auto zpět.
Potkával jsem přitom spoustu plastařů, včetně kompletní kladenské squadry. Na trať jsem se vrátil
později, než jsem chtěl, Petru jsem viděl až ve druhé jízdě. Potom mě, Robina, Davida a Felixe hodil
Milan taky nahoru do Navarova. Vyšlápli jsme si ještě kousek proti proudu Prádelnou a svištěli jsme
dolů. Takhle nějak musí vypadat vodácký ráj. Slušný vodní stav, sevřené údolí Kamenice, občas do něj
nakouklo sluníčko aby osvítilo parádní peřeje a dole kličkujeme my a snažíme se to někam nenabořit
(zítra se taky jede závod). Na Tobogánu jsme chvíli prohlíželi a já dumal jak to tu asi před námi jeli
kluci. Nakonec jsem to vzdal, nelíbila se mi ta poměrně rychlá otočka v půli skoku, něco jiného to je
na plastové lodi, která má s bídou tři metry, něco jiného to je na raftu. kterému nárazy do kamenů
nevadí (pokud v nich nejsou zaražené roxory) a něco jiného to je na relativně křehkém závodním
kajaku, který má při čtyřmetrové délce váhu 8,74 kg (jako ten můj v Trutnově). Nějak jsem postrádal
chuť přijít teď o loď, na novou nemaje. Robin ovšem takové zábrany nevlastní, anebo prostě jen
zariskoval, každopádně Tobogánem projel jako nůž máslem. Pod touhle překážkou se řeka už
uklidňuje, navíc začala klesat voda, takže jsme čím dál víc museli dávat pozor na kameny, a už to
taková sranda nebyla. Stejně jsme každý nějakou koupil. Nejhůř na tom byl Robin, bok jeho lodi
vypadal jako když dostal ránu kladivem, já jsem vyrobil díru přímo pod sedačkou, úplně stejným
stylem jako před dvěma lety na Černé. Za hodinu a čtvrt od startu jsme už vysedali na Spálově a po
večeři v Semilech se jelo na chatu. Večer jsme poseděli až do tmy u stolu před chatou, u lahváčů,
čínské polévky, loveckého salámu a notebooku, za chatou zurčel potůček, o kus dál se pásli huculové
a nám se otevíral nádherný pohled do údolí Jizerky na jarní krkonošskou přírodu a kecali jsme o
všem možném. Mimo jiné o tom, jak zůstal Gorec dneska v Tobogánu zašprajcnutej naštorc a Lukáš
tam zlomil zadek.
Ráno v půl osmé jsme si sbalili a vypadli (já poslední). Voda na trati tekla menší než včera, ale pořád
ještě
slušná. Závod proběhl bez výrazných vybočení,snad jen Petra ve druhé jízdě pobavila diváky, když po nepovede-
ném nájezdu do jedné z protivod ukázala všem jak vypadá
dno její lodi a vzápětí zdařile eskymovala (vůbec poprvé
naostro) a při druhém nájezdu do oné nešťastné brány po
způsobu řeckých triér vrazila do boku lodi závodnice, která
ji mezitím dojela, čímž ji odsoudila k opravné jízdě. Po závodě
jsme naaranžovali skupinové foto pod transparent s nápisem
"TJ Delfín zdraví slavné májové dny", sbalili věci a vyrazili k
domovu.